Mikulov

Historie zámku

Ilustrační obrázekO existenci zeměpanského hradu na pomezí Moravy a Dolních Rakous lze uvažovat od druhého desetiletí 13. století. V roce 1249 byl zřejmě rozestavěný hrad udělen Přemyslem Otakarem II. v léno Jindřichovi z Liechtensteina a stal se základem pozdějšího rozsáhlého rodového majetku. Za prvních Lichtensteinů došlo do konce 13. století k dotvoření hradního areálu výstavbou válcové věže s břitem v čele severního předhradí, vybudováním silné obvodové zdi i úpravou hradního paláce. Na skalisku mezi prvním a druhým nádvořím vyrostla štíhlá okrouhlá věž, vybavená před rokem 1380 kaplí Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. V roce 1402 byl na hradě u Jana II. z Lichtensteina po svém útěku z vídeňského vězení krátce ubytován Václav IV.

Mikulov představoval hlavní sídlo rodu Lichtensteinů, a proto byl hrad neustále přestavován, aby dokázal zajistit pohodlné a dostatečně reprezentativní ubytování občas velmi početné rodiny. V druhé polovině 15. století vzniklo dnešní první nádvoří s hranolovou věží a o něco později byla přistavěna tzv. Udírenská věž. K zásadní přestavbě došlo před polovinou 16. století vybudováním čtyř protáhlých raně renesančních bastionů, později využitých k dalšímu rozšiřování zámku. Nákladný životní styl i nepříliš dobré hospodaření dohnalo roku 1560 Kryštofa IV. z Lichtensteina k prodeji celého mikulovského panství Ladislavu Kereczenyimu z Kaniafeldu za 60.000 tolarů, avšak již Ladislavovým synem rod vymírá a celé panství přešlo jako odúmrť na císařskou komoru.

V roce 1575 obdržel uvolněné panství darem od císaře Rudolfa II. Adam z Dietrichsteina (1527–1590), vyslanec císařského dvora v Římě a Madridu a v držení jeho potomků Mikulov zůstal až do roku 1945. Největšího rozkvětu se Mikulov dočkal za vlády Adamova syna Františka Serafína, kardinála a olomouckého biskupa (1570–1636), který nechal mimo jiné přestavět i dosavadní renesanční zámek. Místo severního bastionu vznikl sál předků, pozměněn byl přístup do zámku, na prvním nádvoří vyrostla budova zámeckého divadla a po vzoru severního bastionu byly zastavěny i západní a jihozápadní. Během třicetileté války byl zámek dvakrát obsazen nepřátelskými vojáky, v roce 1620 vojskem vzbouřených stavů a v roce 1645 Švédy, obojí samozřejmě přineslo škody na stavbách i mobiliáři.

Ilustrační obrázekDalší výrazné přestavby pozměnily podobu zámku v druhé polovině 17. a na počátku 18. století. Téměř dokončené stavební dílo zničil 10. srpna 1719 rozsáhlý požár, po kterém musel být zámek vystavěn de facto znovu. Všechny stavby byly výškově sjednoceny, zcela nově byla uspořádána patra a přibyly budovy jízdárny podle návrhu F. A. Grimma a venkovního traktu mezi jižním a jihozápadním bastionem se salou terrenou v přízemí. Na vnitřních úpravách se podíleli významní umělci, v první řadě malíř A. J. Prenner, sochař I. Lengelacher, ten zhotovil i sochy podél cesty do zámku, a umělecký zámečník H. G. Forster, mj. autor dvoukřídlé kované brány do zámecké zahrady. V této podobě zámek přivítal v roce 1805 francouzského císaře Napoleona I., který si jej původně vybral pro mírová jednání po bitvě u Slavkova.

K dalším významným zásahům došlo na zámku až v 19. století, a to především úpravou čestného dvora a jeho vymezením vůči náměstí. V roce 1866 bylo na zámku tehdejšího rakouského ministra zahraničních věcí Alexandra Mensdorff-Pouillyho po nešťastné bitvě u Hradce Králové uzavřeno příměří mezi Rakouskem a Pruskem. Snad k ještě větší pohromě než v roce 1719 došlo na zámku v dubnu 1945, když za ne zcela jasných okolností vypukl obrovský požár a téměř celá stavba do základů vyhořela. Po další tři roky spáleniště dále chátralo až teprve v r. 1948 se přistoupilo díky péči Spolku pro obnovu mikulovského zámku k adaptaci předzámčí a roku 1951 k rekonstrukci vlastního zámku podle projektu architekta O. Oplatka, dokončené počátkem 60. let. Zachráněné zbytky mobiliáře byly ponechány na zámku, který se stal sídlem Regionálního muzea. Nepoškozen zůstal po obou požárech unikátní obří desátkový sud na víno z roku 1643 o obsahu 1014 hl.