Historická židovská čtvrť

s domy původních židovských obyvatel

s domy původních židovských obyvatel

Historická židovská čtvrť

I přes rozsáhlé demolice v minulých dobách se zachovala řada domů původních židovských obyvatel, pocházejících již z poloviny 16. století, tj. z doby výstavby prvních kamenných domů. Řada z nich obsahuje architektonické prvky typické pro židovské domy, a proto byla celá polovina dosud stojících budov (45) prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Počátky mikulovské židovské obce můžeme doložit do doby po roce 1421, když byli Židé vypovězeni vévodou Albrechtem V. Habsburským z Vídně a Dolních Rakous a část z nich nalezla útočiště v blízkém Mikulově. Další příliv nastal po vyhnání Židů z moravských královských měst, především Brna a Znojma. Příslušníci této ve středověku opovrhované menšiny se usadili v ulici Za Hradem, zpočátku v sousedství křesťanských domů. Ty ale časem vykoupili a vznikla zde samostatná židovská čtvrť. Samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami mikulovským Židům udělil až v roce 1591 Maxmilián z Dietrichsteina.

Postupně se mikulovská obec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě a sem také byla po svém vzniku před polovinou 16. století umístěna instituce moravského zemského rabína, který v Mikulově sídlil do roku 1851. Mikulov byl rovněž významným duchovním centrem židovství. Obyvatelé obce se živili především drobným obchodem, v 17. a 18. století vzrostl počet řemeslníků.

Život nejen židovské obce, ale i celého města poznamenal rozsáhlý požár z 10. srpna 1719, kdy celá židovská čtvrť vyhořela. Po novém vybudování ghetta přišel 22. dubna 1737 další požár. V této době byla mikulovská židovská obec s 600 usazenými rodinami nejpočetnější na Moravě, později jejich počet ještě vzrostl. Díky rozsáhlým změnám společnosti v polovině 19. století byli i Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem, takže mohli volně nabývat majetek a svobodně se stěhovat. Důsledkem těchto změn byl příchod nových židovských rodin z přeplněných ghett velkých měst Brna a Vídně. V roce 1848 se židovská obec stala samostatným subjektem s vlastním starostou i dalšími orgány, zcela zrušena byla v roce 1919. Od té doby byla součástí města. Konec židovským obyvatelům v Mikulově přinesla léta druhé světové války, kterou z nich přežila jen hrstka, a k obnovení obce již nedošlo.

První domy v židovské čtvrti byly dřevěné, teprve po zhoubných požárech v polovině 16. století nahradilo dřevo kámen. Proto má také většina dochovaných domů renesanční jádro. Postupným přílivem dalších židovských rodin se zvětšoval i rozsah židovské čtvrti, která po příchodu utečenců z Vídně v roce 1670 zahrnovala krom Hlavní a Příčné ulice (dnes Husova a Alfonse Muchy) též Zámeckou a Úzkou (proti synagoze), na opačném konci sahala až k židovskému hřbitovu. Zcela nově bylo ghetto koncipováno po požáru roku 1719, zcela odděleny byly židovské a křesťanské domy, vybudovány byly ochranné zdi proti dalším požárům a na střechy nesmělo být použito dřevo a šindele. Lepší prostorové podmínky přinesly židovské menšině až změny v polovině 19. století a konec izolace. Po roce 1945 byla řada domů bývalého židovského ghetta zničena, z původních 317 zůstalo 90 domů. Polovina ze zachovaných domů byla právem v nedávné době prohlášena za nemovitou kulturní památku.

Významná zastavení jsou součástí naučné stezky židovskou čtvrtí.  Trasa stezky vede centrem města a je napojena na pěší turistické trasy. Na zhruba na kilometrové trase naleznete celkem 16 zastavení a 3 informační panely, které Vás seznámí s historií bývalé židovské čtvrti.  První panel je umístěn na počátku trasy na ulici Alfonze Muchy, druhý panel na Lázeňském náměstí a třetí panel se nachází u židovského hřbitova.

 

1. Horní synagoga

Zvaná též Stará škola, stavba původně z r. 1550, rozšířená r. 1689. Po požáru vznikl v letech 1719–23 (snad za účasti zámeckého architekta J. Ch. Oedtla) nový barokní rozvrh, kde čtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly, jenž tvoří řečniště – almemor. Představuje tak poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v republice. Svatostánek byl dílem sochaře I. Lengelachera. Výzdobu kleneb tvoří štukatura a původně hebrejské liturgické texty. Synagoga byla celkově opravena v letech 1977–89 ke kulturně-společenským účelům. Kulturní památka.

2. Dům Husova 30

Řadový dům židovské čtvrti s renesančním jádrem a klenbami, přestavěný klasicistně včetně fasády, kulturní památka. Základní půdorysný rozvrh a dispoziční řešení většiny domů je ještě renesanční – dokládají to křížové klenby s hřebínky na masivních kamenných zdech (např.Husova 15, 19, 42). Domy židovské čtvrti bývaly pro odlišení od křesťanských značeny římskými čísly I až CLXIX. Častým jevem v ghettech bývá tzv. kondominium, tj. reálné rozdělení domu na několik dílových vlastníků, a to horizontálně i vertikálně – popisná čísla pak dělena na a, b, c či více.

3. Dům Husova 32

Typický dům židovské čtvrti s někdejším vnitřním veřejným průchodem, jádro renesanční, dvorní křídlo s vnějším schodištěm klasicistní, kulturní památka. Ve stísněných prostorech ghetta sloužily vnitřní průchody (zpravidla úzké a klenuté) k příčnému propojení páteřních ulic, zde z Hlavní = Židovské ulice na Alejní náměstí. Průchod byl žel – jak je nyní obvyklé – novými majiteli uzavřen a stal se součástí domu. Přízemí většiny židovských domů bylo využito jako obchodní krámky a řemeslnické dílny, patra a dvorní křídla sloužila k bydlení.

4. Dům Husova 48

Bývalá židovská chlapecká škola od r. 1845 do 60. let 19. stol., kdy pro ni byl adaptován dům Hlavní 28/1082 (existovala zde pak až do zrušení r.1919). Dům s renesančním jádrem a klenbami, přestavěn klasicistně (z té doby pruské klenby), v patře dřevěné trámové stropy, sklep o dvou podlažích, celková oprava na lékárnu v r.1995, kulturní památka. Židovskou základní školu (cheder) navštěvovali od konce 18. stol. povinně na základě osvícenských reforem císaře Josefa II. chlapci od pěti let věku. Vyučovalo se hlavně v hebrejštině, tóře a základům judaismu.

5. Dům Husova 50

Dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové s vytaženými hřebínky) a jednosloupovým rohovým loubím na průčelí, typickým prvkem pro výstavnější budovy v moravských židovských čtvrtích, kdy na jeden toskánský sloupek je sklenuto pole křížové klenby. Fasáda z klasicistní přestavby, kulturní památka. Ulice dřívější židovské čtvrti bývaly dlážděny nepravidelnými valouny. Již od 2. pol. 17. stol. mělo mikulovské ghetto vlastní vodovod a jednoduchou kanalizaci.

6. Dům Husova 52

Bývalý židovský pečovatelský ústav-starobinec, pravděpodobně od pol.18. do konce 19.stol. Dům s renesančním jádrem a klenbami (křížové a valené s lunetami), později upravovaný, fasáda empírová. Vznikl spojením dvou renesančních domů po požáru r.1784, dvorní křídlo postaveno r.1824, kulturní památka. Ve dvoře stojí někdejší Michlštetrovská synagoga, již si k soukromým bohoslužbám vystavěl r.1697 David Michelstädter. Sloužila pak obyvatelům starobince, poté interiér upraven ke světským účelům. Do někdejší modlitebny v patře vede ze dvorku úzké stylové schodiště.

7. Domy A. Muchy 18–20

Budovy s renesančními jádry a klenbami (valené s křížovými lunetami), dům č. 20 zdobí secesní fasáda, kulturní památka. Ve dvorní části obou domů zbytky Aškenázské synagogy. K soukromým modlitbám si ji barokně vystavěl Lazar či Beer Salomon již v r. 1675, užívána byla do zač. 2. pol. 19.stol. Přístup k ní byl chodbou domu č. 18 a ze dvorku po kamenných schodech do patra. Místnost o rozměrech asi 9x5 m byla plochostropá. Zbytek kamenocihelných obvodových zdí s výklenkem pro tóry mezi dvěma okny na východní straně a kamenné umývadlo bývalé předsíně na západní straně dosud stojí. Šikmo naproti stával dům staré čp.104, který na průčelí nesl hebrejské znamení pro ukončení či oddělení židovské čtvrti – eruv.

8. Dům Husova 9

Velmi cenný a malebný dům s renesanční dispozicí a klenbami (valené s křížovými lunetami a hřebínky), dvorní křídlo barokní. Jeho průčelí zdobí vstupní dvousloupová arkáda. Novodobě spojen se sousedním, též renesančním domem č.11, kompletně obnoven v letech 1993–4, kulturní památka. K pozoruhodným stavebním detailům domů mikulovského ghetta patří kamenná profilovaná ostění portálů, železné plátované dveře a ušlechtile tvarované kované mříže, žel ani památky není po tak typických prvcích jako jsou mezúzy či hebrejské nápisy.

9. Stolperstein

I v Mikulově můžete nalézt tzv. stolpersteiny. V překladu to znamená doslova kameny, o které je třeba klopýtnout, česky se jim také říká kameny zmizelých. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. V rámci této naučné stezky se stolperstein nachází na Husově ulici a je věnovaný Anně Piskové, které byla zavražděna v roce 1944 ve Varšavě. Další stolpersteiny v Mikulově naleznete na Koněvově ulici. Jsou věnované Hildě Piskové a Haně Hlavenkové.

10. Hotel Tanzberg, Husova 8

Nadzemní část dřívějšího rabinátu s rohovým loubím byla v 70. letech 20. stol. snesena a vystavěn zde stylový hotel s restaurací. Ve druhém suterénu, v hloubce 10,5 m od úrovně uličního terénu, se zachovala mimořádně cenná památka středověkého původu – válcovitá cisterna na vodu, pravděpodobně součást rituální lázně (mikve). Lázeň sloužila věřícím Židům, mužům i ženám, ke každotýdenní symbolické očistě před svátkem šabatu. Busta Alfonse Muchy na průčelí domu připomíná malířův pobyt v roce 1935.

11. Dům Husova 4

Bývalá chlapecká židovská škola, dům s barokní dispozicí a klenbami (valené s lunetami, pruské klenby, placky), po 2. světové válce upravený pro bytové účely, kulturní památka. Prvotní sídlo židovské základní školy (chederu) od konce 18. stol. do r. 1844, tehdy šestitřídní, poté v letech 1844–52 zde umístěn židovský ústav pro hluchoněmé, který vedl Josua Hirsch Kollisch a učitel Joel Deutsch (ústav byl r. 1852 přeložen do Vídně). Sousední dům Husova 6 má pěknou barokní fasádu.

12. Lormovo náměstí

Na náměstí se nachází rodný dům slavného mikulovského rodáka Hieronyma Lorma, na který mu v roce 2012 u příležitosti 190. výročí jeho narození, byla umístěna pamětní deska s portrétem. Hieronym Lorm byl spisovatel, básník, filozof a publicista a působil v Rakousku a Německu. Poté, co během svého života oslepl a následně ohluchl, vytvořil abecedu, aby se mohl dorozumívat se svým okolím. Ta byla založená na dotycích na různých bodech na dlani a později se stala se dorozumívacím prostředkem pro hluchoslepé na celém světě.

13. Dům Brněnská 9

Vynikající příklad renesanční měšťanské architektury z doby kolem r. 1590 s původní dispozicí, hřebínkovými křížovými klenbami a vnitřním dvorem s patrovým arkádovým ochozem. Židovská obec jej koupila s vrchnostenským povolením při rozšiřování čtvrti r. 1798, výnos z jeho nájmu sloužil nadaci Davida Oppenheima k provozu náboženské učebny (bet ha-midraš). Kulturní památka. Povinná separace ghetta od ostatní zástavby města se realizovala branami (zřejmě na třech místech), dřevěnými závorami, nataženými řetězy a ohradní zdí.

14. Obřadní síň

Kultivovaná stavba v historizujícím slohu zbudována v r. 1898 podle plánů významného architekta Maxe Fleischera (1841 Prostějov–1905 Vídeň). Budova sloužila po válce ke skladování, nyní se postupně upravuje na výtvarný ateliér, kulturní památka. K nezbytnému vybavení hřbitovů patřívá vždy márnice čili umrlčí komora, od 2. pol. 19. stol. si větší židovské obce stavěly honosné obřadní síně, kde se jednak v hlavním sále odbývalo rozloučení se zesnulým, navazující místnosti sloužily k poslední očistě (tahara), jako sklad rekvizit, šatna, vozovna pohřebního kočáru, příp. byt správce či hrobníka.

15. Židovský hřbitov

Rozložen na západním svahu Kozího hrádku, pochází z 15. stol., několikrát byl rozšiřována až na dnešní výměru 19.180 m2. Z asi 4000 náhrobků nejstarší čitelný dochován z r.1605. Mimořádně cenné pohřebiště s náhrobky renesančního, barokního a klasicistního typu. Jejich výtvarné zpracování a ornamentika se staly vzorem pro ostatní jihomoravské židovské hřbitovy. Na rabínském vršku leží věhlasní moravští zemští rabíni M. M. Krochmal (z. 1637), Š. Š. Horovic (z. 1778) a M. Benet (z. 1829), cíl poutníků z celého světa. Areál doplňuje památník vojáků padlých v 1. světové válce a pomník 21 maďarských Židů zavražděných v r. 1945. Kulturní památka.

16. Mikve

Středověká mikve se nachází v místech, kde bylo v minulosti Lázeňské náměstí. Židovská lázeň mikve sloužila symbolickému rituálnímu očištění ortodoxních Židů před začátkem šabatu a svátků, u žen navíc po menstruaci, před svatbou a po porodu.Je popisována již ve starém zákoně. Pro její stavbu platily určité zákonitosti, takže vzhled mikve je přibližně stejný u vykopávek z biblických časů i u vzácně dochovaných středověkých lázní v Evropě, jako u novodobých zařízení.

Mikve je v zásadě zděná nádrž tvaru krychle umístěná v suterénu či přízemí domu v okrsku synagogy. Na dno mikve se sestupuje zpravidla po 5-7 schůdcích. Lázeň musí obsahovat čistou přírodní vodu, musí mít přítok a odtok a takovou hloubku, aby umožnila dospělému člověku se plně ponořit.

Instituce rituálních lázní musela existovat ve všech židovských komunitách na Moravě, ve větších ghettech dokonce ve více příkladech. Mikve v Mikulově byla objevena náhodou při archeologickém průzkumu nařízením před zahájením novostavby uvnitř památkové rezervace. Byla nalezena ve sklepě obytného domu, kompletně zachovalá, pouze zavalená sesutým stropem. Její stáří bylo odhadnuto na 300 let, tj. mohla vzniknout během 17. století.Díky aktivitě Spolku přátel židovské kultury v Mikulově došlo ke konzervaci mikve. Vlastní rekonstrukce se ujalo město Mikulov, kdy bylo opraveno předsklepí, vlastní mikve a vybudován nový vstup do těchto podzemních prostor a mikve tak byla zpřístupněna veřejnosti.

kde nás najdete